VÝLET ZA SEDMERO HOR A ŘEK s pejsky a koníčkem, co dal se na útěk

Bylo nebylo jedno krásné podzimní dopoledne. I rozhodli jsme se pro mohutný výlet se všemi tvory v naší péči. To jest koníček Dream a jezevčice Bagetka + Bernie.
Před výzvou k akci bylo třeba identifikovat umístění jezevčíků. Postel s nadýchanou duchnou byla jasná volba! Statečně jsme se pronorovali skrze megavrstvu peřin spolu s bujarým výkřikem: „Pejsci, jdeme ven!“
 
V mých představách se jezevčíci nadšením vymrští trojitým saltem vzad a s vrtícími ocásky dopadnou seřazení před dveře. Tak se k mému údivu nestalo. Táhla kosa z balkonu a pod peřinou pečlivě nahřáto všemi zbraněmi mocnými i nemocnými. Ani jedno oko mě pohledem nespráskalo. Kóma vládlo psímu světu! Nevadí, štěrchání misek je navnadí.
 
Než se děvčata plně zaktivizovala, už jsme si to károu frčeli směr koníček a jeho domeček. Rychlo hbito, oškrabat z něj bahenní masku a hurá do lesa.
 
Páneček má specifické tempo chůze. Zvykla jsem si na intenzivní míhání jeho sedmimílových ploutvonožek a můj permanentní běh po jeho boku se stal standardem. Ale že i koníček jej bude s vypětím sil doklusávat, o tom se nám ani nesnilo.
 
Zahřáli jsme se v cuku letu. Pejsci lítali, sil nešetřili, protože následnou štreku ukrutnou netušili. Přišel první brod. Bagetička zalitá endorfiny naběhla přímo vpřed a běžela, běžela až najednou plavala až zase běžela dobitá silou vodní. Působila jak ledoborec, ale za mě psí borec! Jezevčík Bernie velký asi jako menší potkáně raději zapojila mozeček a sestavila systém ladných přeskoků. U pátého brodu Bagetička stále nadšeně plavobrodila, kdežto Bernie byla již mistrem v háčkování větviček do provizorních mostků.
 
Koníček si vykračoval, jezevčíky obkračoval. Po dvě stě padesátém osmém akceleračním testu Bagetičky z hlubin křovisek už si ani neuprdl, natož aby popoběhl.
Ale pak se stalo NĚCO. Pěkná cestička do kopečku vedla. Vyškrabali jsme zbytky elánu a vydali se po ní. Nalevo křák, napravo křák, všude samá hustobuš. Najednou šustot, praskot, jako by se Godzilla probudila. No nebyly tam srnky? No BYLY! Určitě aspoň tisíc! Určitě!!!
 
Nic jsem neviděla, protože na krutopřísné zrychlení koníčka jsem se v momentě soustředila. Paradoxně se svět ale zastavil a z mého pohledu to vypadalo asi takhle pohádkově: Pocit nadpozemské síly pod sebou, která mě unáší vpřed. Nohy pevné jako skála, přisáté k obrovskému tvorovi. Letím jako víla se svým Pegasem se zdviženým ocasem. Periferně vidím pánečka jak tak tak uhýbá z naší trajektorie a koníček ho poprvé poráží v rychlosti. Trvá to nekonečně dlouho. Slyším jen: „Tyyyyy voooooleeeeeee!“ kdesi zdaleka zpomaleným mutantním hlasem. A pak střih a vcucnutí zpět do reálného časoprostoru.
 
Stojím a koukám na zinfarktovaného pánečka držícího v každé ruce jezevčíka.
„Co je?“ povídám.
„Ty vole asi srny!“ sípe moudře a připojuje svůj obraz: „Koníčkovi ze zadele oblak dýmu vystřelil – a že se teda pochlapil – a pak jste vyrazili, vezla ses jak hovno na lopatě a mně psi naskákali na hrb!“
 
Ojó, krutá realita. Prý víla se svým šemíkem, kdepak, jen hovno zdobící lopaty lem!